logo

Třetí ročník

Kdy?

6. března 2022

Co to je?

I letos jsme se rozhodli, že festival Noc práva nabídne svým návštěvníkům program alespoň v redukované podobě online. Připravili jsme si pro vás přednášky, debaty a nemůže chybět ani každoroční kulturní prvek. Jsme moc rádi, že i letos můžeme být s vámi.

Kde?

online

Program

Na některé události je zapotřebí provést registraci. Nečekejte, nebo bude pozdě.

Videopřednášky

Divadlo & kultura

Textové příspěvky

Online přednášky, které budou k dispozici zde na našem webu.
6.3. 17:00
-
13.3. 23:59
Obrázek k události Den Tomáše Pavelky, nejmladšího starosty v České republice

Tomáš Pavelka je student Právnické fakulty Masarykovy univerzity, kromě toho je ale také nejmladším starostou v České republice - v roce 2020 se stal starostou obce Mořice, kde byl od roku 2018 zastupitelem. Pro Noc práva si připravil krátké představení svého dne a běžných povinností, kterým se musí věnovat. 

 

Jmenuji se Tomáš Pavelka, jsem starostou obce Mořice na Prostějovsku, uprostřed Hané, a studentem pátého ročníku Právnické fakulty MUNI. Naše obec svým počtem obyvatel mírně převyšuje číslo pět set, má bohatou historii, strategickou polohu a potenciál, který se snažíme aktivně rozvíjet. Stejně jako fyzické a právnické osoby i samosprávy byly postiženy následky pandemie způsobené koronavirem. Pojďme se na průběh krizového řízení a situace v obcích za poslední dva roky podívat. V závěru článku vzpomenu i mé osobní dojmy a zkušenosti souběhu vedení obce a studia práv v distančním režimu.

Úvodem poznamenám, že je třeba nazírat jinou optikou na situaci v městech a na venkově, v malých obcích, kde jsou si lidé často blíže a jsou na sebe více odkázáni v pomoci i společném soužití. Jsou témata, která jsou společná všem samosprávám a pak ta, která jsou proměnlivá v závislosti na velikosti sídla a dalších parametrech. Pandemie byla krizí, situací, která vyžadovala krizové řízení na úrovni státu i nejmenších samospráv. K tomuto aspektu jsme v Mořicích přistoupili v první vlně, kdy byla nejistota a obavy mezi lidmi největší, zřízením krizového štábu složeného z vedení obce, některých zastupitelů a zástupcem hasičského sboru. Štáb připravil sérii opatření – zajištění zásob potravin a dovoz léků pro seniory, pravidelné dezinfikování veřejných prostor, dovoz obědů, později donáška knih z knihovny, hasiči zajistili šití a roznos roušek. Rovněž byla koordinována informovanost mezi lidmi, aby došlo ke snížení obav a nejistoty. V dalších vlnách pandemie štáb nebyl zřizován, situace byla známější. Přístup státu k obcím z hlediska metodického nebyl příkladný, nelze mluvit o efektivním koordinaci, i když krizové řízení je o akceschopnosti více než jakákoliv jiná situace. Z vyšších úrovní krizového řízení se k nám dostávalo značné množství obsáhlých dokumentů, které se nás týkaly v několika odrážkách. Zde je třeba vnímat již dříve zmíněnou proměnnou velikosti obce. Mořice mají uvolněného starostu a jednu administrativní pracovnici, která většinu pandemie strávila v režimu home office, aby čerpáním OČR nedestabilizovala chod obce. V takovém složení úřadu bylo studium aktuálních předpisů pro obce náročné a situace stejně nepřehledná jako pro většinu obyvatel naší země. Lidé jsou zvyklí obracet se i se svými běžnými problémy na představitele samospráv a jejich úřady, zde byl velký prostor pro koordinaci krizového řízení v území, což bez kvalitních a jednoznačných pokynů od centrálních krizových orgánů bylo dosti složité. Metodická mlha pokračovala i v dalších vlnách pandemie, na které byl čas se připravit. Obec zajistila občanům dezinfekci, pomáhala s registracemi k očkování, zařídila přísun ochranných pomůcek a další aktuálně potřebné vybavení svým občanům.

Jestli se krizové řízení dalo označit za těžko předvídatelné, což v počátku zcela neznámé pandemie je pochopitelné, ekonomická situace byla ještě nepřehlednější. Obce, kraje a stát jsou přirozenými partnery, mají úzce spolupracovat v dobách poklidných i krizových. Poslední roky mi ukázaly, že jsou schopni vzájemně i opaku. Rozpočty obcí jsou závislé na daňových příjmech, které samosprávám náleží z rozpočtového určení daní (RUD). Uzavřením mnoha služeb a podniků došlo k poklesu ekonomické kondice a přirozeně i nižšímu výběru daní, tento pokles zaregistrovaly okamžitě i samosprávy, kterým přichází finanční prostředky z RUD dvakrát měsíčně. Na jaře 2020 docházelo ke strmým propadům, což z hlediska načasování nebylo vůbec přínosné. Jarní období, kdy startují zpravidla investiční akce, se neslo v duchu maximální opatrnosti, obce investice rušily nebo odsouvaly, i Mořice prodloužili termín pro realizaci chodníků v části obce z jara na podzim roku, v očekávání přehlednější situace na trhu. Stát nás nejvíce překvapil tzv. kompenzačním bonusem pro živnostníky, kterým se snažil financovat ztráty a ušlý zisk za dobu, kdy musely své provozovny uzavřít. Na tiskových konferencích zaznívalo, jak stát sanuje výpadky ze svého, přitom ukrajoval z vybraných daních před rozdělením v rámci RUD mezi kraje, stát a obce, naši obec s daňovými příjmy do 7 miliónů ročně to stálo téměř 10 % daňových příjmů. Po velkém nátlaku a demonstracích starostů a představitelů krajů, došlo v létě 2020 k částečným kompenzacím za tuto srážku z výnosů samospráv. Z každé krize je dobré se proinvestovat, slýcháváme v médiích, ale na investice je třeba mít finance, těch se v počátcích pandemie obcím nedostávalo, naopak. Polovina pandemie byla ve znamení zrušení superhrubé mzdy, což samo o sobě neznamenalo jen pokles příjmů státního rozpočtu, ale i rozpočtů obcí a krajů. Tehdy se podařilo situaci ustát a zajistit změnu RUD, aby obce peníze dostávaly nadále a mohly investovat. Tolik k velkým ekonomickým číslům u samospráv, zastavme se krátce u malých, ale symbolicky důležitých. Firmy a podnikatelé získávali náhrady za povinné testování svých zaměstnanců, obce stát vyřadil z příjemců náhrad, jedná se o tisíce korun pro malé obce, které jde použít jinak, proplácení je umožněno až od vlny testování v roce 2022.

Na poli kulturního a společenského života byla pandemie katem, který neuťal jen hlavu, ale i osekal na těle, co se dalo. Omezení kontaktů bylo potřebné, avšak život na malých obcích, kde se lidé velmi často setkávají neformálně i na pořádaných akcích, trpěl hlubokými trhlinami. Přesto se podařilo uspořádat mnoho aktivit distančně online, více využívat obecní rozhlas a ustavit fungující kulturní výbor se zástupci všech spolků a institucí v obci. Plánovat kulturu se zdálo jako promarnění času, ale bylo prozíravé být připraveni na dobu, až se restrikce rozvolní a přijde znovu čas setkávání a kulturních událostí. Společenský život není jen zábava a radosti života, přicházel jsem jako starosta o kontakt s občany, o chvíle, kdy se jednoduše cokoliv prodiskutuje, vedení obce získá zpětnou vazbu a je možnost se dohodnout na spolupráci. O to více si všichni kultury v obci váží a já to také silně vnímám, jak moc je o obec o lidech a jejich setkávání a až sekundárně o cestách a stavbách.

A jaké je být studentem práv a starostou? Spojování teorie a praxe je dobré, přínosné pro obojí úroveň. Právo se prolíná většinou času práce starosty na obecním úřadě. Díky teorii mohu porozumět celé soustavě právního řádu a lépe aplikovat předpisy na praktické situace. Reálné zkušenosti umožňují mít přehled a představit si, jak je teorie aplikovatelná v konkrétních situacích. Na druhou stranu přiznávám, že den má pro každého člověka stejnou délku, i pro mě, a ani u mladých není energie těla a mysli nekonečná. Sladění výkonu funkce starosty a studenta mi pomohla univerzita povolením individuálního studijního plánu. Distanční forma výuky mi umožnila být více časově flexibilní, ale při starostování mi vlastně moc nevyhovovala. Osobní setkávání mi chybělo, podporuje mě v efektivní práci a studiu. Je zkrátka jiné připravovat si prezentaci o problematice na seminář, který proběhne na fakultě a bude u něj skupina posluchačů, které vidíte a mluvíte přímo na ně, než prezentaci nahrát na video a uložit na společné úložiště informačního systému. Aktuálně se snažím studium dokončit, začínám pracovat na diplomové práci, prodloužení doby na univerzitě se ale nevyhnu.

Závěrem shrnu předchozí odstavce do jednoho slova – dobrodružství. Neustále přichází nové výzvy a problémy, které je nutno vyřešit. Díky absolvování dobrodružných situací získávají lidé zkušenosti, umí lépe vyhodnocovat rizika a mají nadhled, ale musí i něco obětovat, být cílevědomí a urputní, spolupracující s okolím. Člověk sám mnoho nedokáže. Můj kamarád a kolega zkušený starosta často používá africké přísloví: „Jestli chcete jít rychle, běžte sami. Jestli chcete dojít daleko, běžte s někým.“ Krize a nouze nám ukazuje, kdo je našim přítelem dle jiného známého přísloví. Krize pandemie nás semkla a zároveň nám ukázala, kde všude máme mezery.

Prohlédnout
6.3. 17:00
-
13.3. 23:59
Obrázek k události David Hejč: Mimořádná opatření k onemocnění Covid-19 a soudní ochrana osob jimi dotčených, aneb klíčová je právní forma

JUDr. David Hejč, Ph.D., působí jako odborný asistent na katedře správní vědy a správního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity a rovněž jako asistent soudce Ústavního soudu.

 

Příspěvek, mající ambici býti spíše popularizačním, pracuje s některými závěry dříve publikovaného článku, ve kterém čtenář nalezne k dané problematice více informací, a to: HEJČ, David a Tomáš SVOBODA. K povaze „krizových opatření“, odpovědnosti za škodu a ochraně subjektivních práv (3. část). Právní rozhledy. Nakladatelství C.H. Beck, 2021, roč. 29, č. 11, s. 391-400.

 

Česká republika, obdobně jako většina světa, řadu měsíců byla – a v určité (nyní snad spíše již jen neustále slábnoucí) míře stále je – konfrontována s pandemií onemocnění covid-19 a jejími různorodými následky. Tato situace je výzvou pro řadu společenských oblastí. Zvláště významný se zdá být kontext právní, který úzce souvisí s reakcí státu na tuto mimořádnou situaci, která je převážně v rukou výkonné moci – zejména vlády jako vrcholného orgánu moci výkonné, ale také řady dalších orgánů, které vykonávají veřejnou správu.

Reakce výkonné moci přitom spočívá zejména v přijímání určitých právem předpokládaných opatření. Významná jsou zejména ta opatření orgánů veřejné správy, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob (adresátů veřejné správy), tedy opatření regulativní povahy. Jde např. o opatření omezující volný pohyb, maloobchod a služby, přítomnost žáků a studentů na výuce, ukládající povinnost testovat zaměstnance firem na covid-19 a mnohá další. Tato opatření jsou v dalším textu označena společně jako mimořádná opatření.

Reakci veřejné správy, spočívající v přijímání mimořádných opatření, lze označit za bezprecedentní tak, jako byla v moderních dějinách bezprecedentní a v zásadě neočekávaná situace, ve které se veřejná správa nacházela. V dané souvislosti přirozeně vyvstává značné množství nových otázek.

Tento příspěvek se zaměřuje na možnosti ochrany subjektivních práv dotčených osob, do kterých mimořádná opatření zasáhla, a to v rámci soudního přezkumu. S ohledem na to, jak výrazné jsou zásahy, které mimořádná opatření činní, resp. mohou činit, je jejich soudní kontrola významná. Jde totiž o kontrolu vykonávanou soudní mocí, která je z hlediska koncepce dělby moci jednak oddělena od moci výkonné, jejímž projevem veřejná správa je, a dále nezávislost soudů i soudců je ústavně garantována.[1]

Vzhledem k tomu, že mimořádná opatření se za dobu pandemie vydávala na základě zmocnění obsažných v různých zákonech – opatření podle krizového zákona[2], mimořádná opatření vydávaná podle zákona o ochraně veřejného zdraví[3], mimořádná opatření podle tzv. pandemického zákona[4] – mělo to za důsledek mj. i to, že taková mimořádná opatření nebyla stejná nejen z hlediska svého obsahu, ale nastávaly odlišnosti i v jejich právní formě. Právní forma je přitom určující pro to, jakým způsobem a zda vůbec lze mimořádná opatření soudně přezkoumat.

Následující text stručně přiblíží, co se právní formou rozumí, jakým způsobem ovlivňuje přístup k soudu a jaký to má dopad na mimořádná opatření, resp. soudní ochranu před nimi.

 

Co je to právní forma?

Význam forem činnosti veřejné správy spočívá v tom, že je jimi cíleně zprostředkován obsah činnosti veřejné správy (kam patří i vydávání mimořádných opatření) do jejího vnějšího projevu.[5] Formy správní činnosti lze přitom dělit dle různých hledisek do různých kategorií. Mimořádná opatření, která česká veřejná správa v reakci na pandemii vydávala, patří z hlediska jejich právní formy mezi správní akty, jež obecně zaujímají mezi ostatními formami činnosti veřejné správy významné postavení.  Ve správních aktech se totiž nejvýrazněji projevuje veřejně-mocenský charakter veřejné správy i výkonná, podzákonná a nařizovací povaha její činnosti, mají jednostranný a zavazující charakter.

Současně však správní akty představují nestejnorodou skupinu právních forem realizace veřejné správy, kterou lze dále diferencovat podle různých kritérií. Jedním ze základních je členění správních aktů na:

1) Individuální správní akty, které jsou výsledkem aplikačních procesů uskutečňovaných v konkrétních případech, kdy je dán omezený a jednoznačně určený okruh adresátů a řešené věci, resp. v konkrétním případě se jimi řeší právní poměry jmenovitě určených osob. Příkladem uvedeného je správní rozhodnutí, kterým se rozhodne, zda došlo konkrétním jednáním (rychlá jízda určitým automobilem v konkrétním čase a na konkrétním místě) ke spáchání přestupku jmenovitě určenou osobou (řidičem).

2) Normativní správní akty, které jsou v daném směru protipólem individuálních správních aktů, neboť jsou výsledkem normotvorné činnosti veřejné správy a jde tedy o pramen práva. Normativní správní akty tak svým obsahem míří na obecná věcná řešení a blíže neurčitý okruh adresátů.[6] Zůstaneme-li v oblasti provozu na pozemních komunikacích, je příkladem normativního správního aktu, tj. podzákonného právního předpisu, vyhláška ministerstva dopravy, kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, a kterou se mj. stanoví, jakou (jednotnou) vizuální podobu mají mít jednotlivé zákazové dopravní značky, umisťované na pozemních komunikacích za účelem místní úpravy provozu.[7]

3) Smíšené správní akty, které v sobě kombinují znaky předchozích dvou druhů správních aktů. Náš právní řád označuje tyto správní akty jako opatření obecné povahy a příkladem jsou územní plány obcí, nebo dopravní značení ukládající účastníkům silničního provozu povinnosti. Smíšené jsou proto, že podobně jako normativní správní akty zavazují nikoliv jmenovitě určené jednotlivce (to je naopak případ individuálních správních aktů), ale neurčitě vymezenou množinu osob (buď každého, nebo např. „jen“ všechny řidiče motorových vozidel apod.). A současně podobně jako individuální správní akty mají konkrétní předmět regulace, tzn. že je jimi regulována určitá skutková podstata, resp. správní akt reguluje konkrétní případ.[8] V případě uvedeného příkladu opatření obecné povahy dopravní značení to konkrétně znamená, že „například dopravní značka „dej přednost v jízdě“, umístěná na křižovatce, řeší konkrétní dopravní situaci v tomto místě a zároveň se vztahuje obecně na všechny účastníky silničního provozu, kteří budou touto křižovatkou projíždět“.[9]

 

Jaký vliv má právní forma na přístup k soudu?

V obecné rovině lze konstatovat, že přístup osob dotčených individuálními správními akty a opatřeními obecné povahy je v obou případech nastaven velmi obdobně, a to tak, že  lze označit za přímý, resp. jde o přímou soudní ochranu. Uvedené obecně platí především proto, že v těchto případech se může přímo dotčená osoba pro účely soudního přezkumu obrátit na správní soudy s tvrzením, že daným individuálním správním aktem nebo opatření obecné povahy byla zkrácena na svých právech.

Naopak v případě normativních správních aktů, tedy podzákonných právních předpisů, taková přímá soudní ochrana jimi dotčených osob neexistuje. Jediné osoby, které jsou oprávněny dosáhnout přímého soudního přezkumu, a to před Ústavním soudem, který jediný je k takovému přezkumu příslušný, jsou jen specifické subjekty, jako např. vláda, skupina (25) poslanců nebo (10) senátorů nebo Veřejný ochránce práv.[10] Samotné dotčené osoby mohou zrušení právního předpisu u Ústavního soudu dosáhnout „pouze“ nepřímo, až v souvislosti s ústavní stížností v konkrétní věci, ve které byl aplikován – tzn. na jeho základě byl vydán individuální správní akt. Jde však o cestu k Ústavnímu soudu nepřímou, poměrně zdlouhavou (nezbytné vyčerpat všechny prostředky ochrany proti individuálnímu správnímu aktu) a současně nejistou (musí jít o porušení některého ze základních práv garantovaných ústavním pořádkem).

Lze tedy uzavřít, že přístup k soudu osob dotčených správním aktem je z hlediska právních forem snadnější v případech individuálních správních aktů a opatření obecné povahy než v případě normativních správních aktů. Úroveň ochrany subjektivních práv dotčených osob je v tomto smyslu tedy u normativních správních aktů nižší.

 

Přístup k soudu a mimořádná opatření?

V prvních měsících pandemie, v době vyhlášeného nouzového stavu, byla vydávána mimořádná opatření podle krizového zákona. Ten ale nestanoví, jakou mají mít na jeho základě vydaná mimořádná opatření právní formu. Proto se jejich právní forma musí posoudit podle jejich obsahu (materiálně), tzn. zda jednotlivá mimořádná opatření naplňují pojmové znaky toho či kterého správního aktu z hlediska předmětu regulace a adresátů regulace (jak bylo uvedeno výše). Tímto způsobem posoudil před ním napadená mimořádná opatření, vydaná podle krizového zákona, Ústavní soud a dospěl k závěru, že tato mají zpravidla normativní povahu, resp. jde o normativní správní akty, neboť svojí regulací postihují celé území státu (tzn. abstraktní předmět regulace), a to ve vztahu k neurčitě (nikoliv jmenovitě) vymezeným osobám.

Jak bylo již výše uvedeno, z hlediska soudní ochrany osob, kterých se daná mimořádná opatření podle krizového zákona dotýkala, představuje uvedené významnou překážku, neboť osoby dotčené těmito mimořádnými opatřeními se nemohou domáhat přímo jejich zrušení u Ústavního soudu. V případech těchto mimořádných opatření nepřipadá v úvahu ani výše zmíněná nepřímá cesta dotčené osoby k Ústavnímu soudu, a to s ohledem na její časovou náročnost. Pro daná mimořádná opatření bývá totiž z hlediska jejich platnosti charakteristická poměrně krátká „životnost“, neboť jsou platná jen několik týdnů či dokonce dnů, než jsou zrušena a případně nahrazena jinými.

Uvedené nicméně představuje významný limit i v případě, kdy tato mimořádná opatření napadne u Ústavního soudu někdo, kdo tak učinit může přímo (výše uvedené specifické subjekty). Platí totiž pravidlo, že řízení o přezkumu daného mimořádného opatření musí Ústavní soud zastavit, jestliže mimořádné opatření pozbyde platnosti před skončením řízení u Ústavního soudu, k čemuž ve většině takových případů z důvodů krátké životnosti mimořádných opatření dochází.[11]

Na druhou stranu, pokud jde o mimořádná opatření vydávaná podle zákona o ochraně veřejného zdraví a zejména pak podle pandemického zákona, je situace v tomto ohledu zcela odlišná. Ačkoliv ve své podstatě se tato mimořádná opatření svým obsahem nijak zásadně neodlišují od mimořádných opatření podle krizového zákona, v otázce přístupu k soudu je zde rozdíl zásadní. Je tomu tak proto, že jak zákon o ochraně veřejného zdraví, tak i pandemický zákon mimořádná opatření podle nich vydaná výslovně označují za opatření obecné povahy. A to navzdory skutečnosti, že i tato mimořádná opatření se mohou vztahovat na celé území státu a materiálně tak mají daleko spíše normativní povahu. Z toho důvodu se tak osoby dotčené těmito mimořádnými opatřeními mohou přímo obrátit na správní soud s návrhem na jejich zrušení, jak bylo poznamenáno již výše.

 

Závěr

V případě mimořádných opatření, vydávaných veřejnou správou podle krizového zákona, nedisponují osoby, kterých se stanovená regulace dotýká, možností přímého zahájení jejich soudního přezkumu. Jde o důsledek obecné neexistence přímé soudní ochrany před možnými individuálními dopady normotvorby v České republice. Pandemický zákon tento problém řeší, neboť mimořádným opatřením na jeho základě vydávaným výslovně přiděluje formu opatření obecné povahy. Ta umožňuje přímou soudní ochranu osobám, které jsou takovým mimořádným opatřením zasaženy a jde v tomto směru o zvýšení úrovně ochrany jejich subjektivních práv. Platí tedy sdělení obsažené v názvu příspěvku, že to je právní forma mimořádných opatření, jež je klíčová pro soudní ochranu osob jimi dotčených.

 

[1] Čl. 81 a 82 Ústavy České republiky.

[2] Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon).

[3] Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů.

[4] Zákon č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů.

[5] PRŮCHA, Petr. Správní právo: obecná část. 8. dopl. a aktualiz. vyd. Brno: Doplněk, 2012, s. 264.

[6] Srov. PRŮCHA, 2012, op. cit., s. 271.

[7] Příloha č. 3 vyhlášky č. 294/2015 Sb. kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích.

[8] KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 149.

[9] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 1 Ao 1/2005.

[10] Úplný výčet těchto subjektů je obsažen v § 64 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

[11] Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 20/20, body 14 a 15.

Prohlédnout
6.3. 17:00
-
13.3. 23:59
Obrázek k události Pavel Glos: COVID-19 a jeho dopady do smluvních vztahů profesionálních hokejistů

Tématu COVID se ve svém příspěvku věnuje i Mgr. Bc. Pavel Glos. Absolvent olomoucké právnické fakulty, který se ve své praxi věnuje sportovnímu právu, se pouští do rozboru vlivu epidemie na smlouvy hráčů ledního hokeje. Jelikož se jedná o dosud neřešené téma, tak spory na sebe samozřejmě nenechaly dlouho čekat. Předmětem sporu se stala zejména otázka výkladu ustanovení hráčské smlouvy umožňující klubu vypovědět uvedenou smlouvu, případně alespoň snížit odměnu hráče, s odkazem na vyšší moc.

1. Úvod

V březnu 2020 přijal Český svaz ledního hokeje (dále jen „ČSLH“) v reakci na celosvětově šířící se pandemii COVID-19 z důvodu protiepidemických opatření rozhodnutí o předčasném ukončení sezony nejvyšší seniorské hokejové soutěže v České republice – Tipsport extraligy. V návaznosti na toto rozhodnutí ČSLH přistoupily některé hokejové kluby v zájmu snížení svých ekonomických ztrát s odkazem na doložku o vyšší moci k úsporným opatřením. Ta se ve vztahu k hráčům projevila zejména snižováním odměn z hráčských smluv a u vybraných hráčů dokonce předčasným rozvázáním jejich kontraktů. Spory na sebe samozřejmě nenechaly dlouho čekat, když se dotčení hráči rozhodli svá práva bránit postupem dle interních předpisů ČSLH v řízení před Smírčí komisí. Předmětem sporu se stala zejména otázka výkladu ustanovení hráčské smlouvy umožňující klubu vypovědět uvedenou smlouvu, případně alespoň snížit odměnu hráče, s odkazem na vyšší moc.

2. K možnosti výpovědi hráčské smlouvy s odkazem na vyšší moc

Ustanovení hráčské smlouvy, jehož se kluby při předčasném ukončování hráčských smluv z důvodu dopadů pandemie COVID-19 dovolávaly, je upraveno v čl. X. odst. 2 hráčské smlouvy, který zní: „Nemožnost Klubu dostát svým povinnostem plynoucím z této Smlouvy (i) z důvodu vyšší moci (válka, živelní pohroma apod.), (ii) z důvodu přerušení Ligy, které se Klub účastní, a/nebo (iii) z důvodu ztráty oprávnění Klubu ke sportovní činnosti, jež vykonává ke dni uzavření této Smlouvy, je pro Klub důvodem k výpovědi této Smlouvy.“

Jedním z klubů, který uvedeného ustanovení k rozvázání hráčských smluv s několika hráči využil, byl např. Mountfield Hradec Králové. Klub v této souvislosti namítal, že důvodem nemožnosti plnění je skutečnost, že v důsledku rozhodnutí o předčasném ukončení sezony ztratil významnou část příjmů. Současně poukazoval na to, že v důsledku předčasného ukončení sezony nastala objektivní nemožnost plnění i na straně všech hráčů, když těm bylo z uvedeného důvodu znemožněno plnit svou základní smluvní povinnost, a to hrát lední hokej.

Hráči v rámci své obrany upozorňovali, že z citovaného ustanovení hráčské smlouvy vyplývá, že pro naplnění uvedeného výpovědního důvodu je v prvé řadě nezbytné, aby na straně klubu došlo k nemožnosti dostát svým povinnostem vyplývajícím z hráčské smlouvy. Otázku nemožnosti plnění je nutno v takovém případě posuzovat z objektivního hlediska, přičemž dle § 2006 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“) plnění není nemožné, lze-li dluh splnit za ztížených podmínek, s většími náklady, s pomocí jiné osoby nebo až po určené době. Dle § 2006 odst. 2 OZ pak nemožnost plnění prokazuje dlužník, tedy v tomto případě klub. Pokud by uvedený stav, tedy nemožnost plnění, na straně klubu skutečně nastal a ze strany klubu byl i prokázán, pak je dále nutné se zabývat, zda se tak stalo z příčin taxativně vyjmenovaných v čl. X. odst. 2 hráčské smlouvy.

Smírčí komise ČSLH se ve svém rozhodnutí ztotožnila s argumentací hráčů, když dospěla k závěru, že: „K tomu, aby bylo možné důvod výpovědi hráčské smlouvy zakotvený v jejím čl. X. odst. 2 považovat za naplněný, by totiž bylo zapotřebí, aby v daném případě jednak nastala některá (to je alespoň jedna) z událostí uvedených pod body (i) až (iii) čl. X. odst. 2 hráčské smlouvy, tedy konkrétně vyšší moc (válka, živelní pohroma apod.), přerušení ligy, které se klub účastní, nebo ztráta oprávnění klubu ke sportovní činnosti, jež vykonával ke dni uzavření hráčské smlouvy, a jednak aby, jakožto bezprostřední následek takovéto události, tedy v příčinné souvislosti s ní, vznikla na straně klubu nemožnost dostát konkrétní povinnosti klubu plynoucí z hráčské smlouvy.“

Smírčí komise ČSLH k uvedenému doplnila, že klub takovou skutečnost (nemožnost plnění) musí nejen tvrdit, ale také prokázat. V této souvislosti uzavřela, že ze strany klubu nebyla nemožnost plnění konkrétní smluvní povinnosti plynoucí klubu z hráčské smlouvy (v tomto případě povinnost platit hráči ve sjednané výši a čase odměny dle hráčské smlouvy) nejen jednoznačně tvrzena, ale ani doložena. Smírčí komise ČSLH rovněž poukázala na skutečnost, že klub v době předčasného ukončení smluv s vybranými hráči uzavíral nové hráčské smlouvy s jinými hráči a tím na sebe přebíral další finanční závazky, což ostatně potvrzuje závěr, že na jeho straně existence nemožnosti plnění smluvních povinností z hráčské smlouvy nebyla dána.

V neposlední řadě Smírčí komise ČSLH odmítla postup klubu, který vypověděl hráčské smlouvy s odkazem na doložku o vyšší moci pouze u několika vybraných hráčů, když uvedla: „Lze totiž, dle přesvědčení Smírčí komise, v daném případě stěží objektivně konstatovat, že zrovna u toho kterého hráče klub nemůže plnit svoji povinnost platit mu ve sjednané výši a ve sjednaném čase odměny dle hráčské smlouvy, zatímco u ostatních hráčů tuto povinnost plnit může. Jak již bylo přitom konstatováno, nemožnost plnění této povinnosti by musela být objektivní, tedy nikoliv, jak klub naznačuje, závislá na vůli a úvaze klubu v tom směru, u kterého z hráčů se rozhodne existující situace využít.“

Pokud jde o formální náležitosti výpovědi, Smírčí komise ČSLH uvedla, že výpověď hráčské smlouvy musí být písemná, přičemž důvod výpovědi musí být po skutkové stránce dostatečným způsobem specifikován, aby jej nebylo možné následně měnit či upravovat a aby možné v rámci případného následného přezkumu posoudit její oprávněnost a důvodnost. Smírčí komise ČSLH v tomto kontextu upozornila, že pouhý odkaz na ustanovení hráčské smlouvy, případně jeho doslovná citace, nezbytné náležitosti výpovědi nenaplňuje.

3. K možnosti snížení odměny z hráčské smlouvy s odkazem na vyšší moc

Naproti tomu zcela odlišně posuzovala Smírčí komise ČSLH navazující spor mezi týmiž subjekty týkající se otázky možného snížení odměn z hráčské smlouvy. Klub se v rámci svého návrhu odvolával na ustanovení čl. II. odst. 5 bod ii) hráčské smlouvy, dle kterého je klub oprávněn snížit hráči v odpovídajícím rozsahu odměnu z hráčské smlouvy v případě, kdy svým smluvním povinnostem nebude schopen z důvodu vyšší moci (zejména válka, živelní pohroma, přerušení ligy, které se klub účastní, atd.) dostát.

Přestože skutkové okolnosti sporu a argumentace obou stran byly obdobné jako v předcházejícím (výše popsaném) řízení o neplatnosti výpovědi hráčské smlouvy, Smírčí komise ČSLH dospěla v rámci svého právního posouzení ke zcela odlišnému závěru. Smírčí komise ČSLH se vůbec nezabývala otázkou, zda na straně klubu existuje nemožnost plnění ve smyslu předmětného ustanovení čl. II. odst. 5 bod ii) hráčské smlouvy a zda je případně zjištěná nemožnost plnění důsledkem existence vyšší moci. Namísto toho uvedla, že hráči nemohl v rozhodném období, tedy za období měsíců března a dubna 2020 vzniknout nárok na základní odměnu v celé její hráčskou smlouvou sjednané výši, neboť opatření přijatá státními orgány České republiky v souvislosti s pandemií COVID-19 omezovala či dokonce zcela vylučovala jak na straně klubu, tak na straně hráče možnost plnit sjednané povinnosti dle hráčské smlouvy.

Dle Smírčí komise ČSLH je proto při stanovení odpovídající části sjednané základní odměny, na kterou v období měsíců března a dubna 2020 vznikl hráči nárok, nutné vycházet z toho, v jakém rozsahu byl vzhledem k dopadům mimořádných opatření přijatých státními orgány České republiky v souvislosti s pandemií COVID-19 a z nich vyplývajících omezení hráč schopen své povinnosti z hráčské smlouvy objektivně plnit, a tedy v jakém rozsahu se naopak plnění povinností hráče z hráčské smlouvy v rozhodném období (oproti obvyklému rozsahu) stalo v důsledku existujících omezení nemožným. Vzhledem k tomu, že se dle Smírčí komise ČSLH na straně hráče jedná o objektivní nemožnost plnění povinností z hráčské smlouvy vzniklou v důsledku opatření přijatých příslušnými orgány České republiky, musí se tento stav nutně odrazit též ve výši odměny, na kterou za takové období vznikl hráči nárok.

Smírčí komise ČSLH v tomto ohledu na základě vlastního uvážení dospěla k závěru, že hráči vznikl nárok na odměnu z hráčské smlouvy v rozhodném období měsíců března a dubna 2020 dle níže uvedených procentuálních sazeb:

„období od 1. 3. 2020 do 11. 3. 2020 (11 dnů) – běžný průběh Tipsport extraligy, možnost hraní utkání i konání týmových tréninků – 100 %; období od 12. 3. 2020 do 15. 3. 2020 (4 dny) – nemožnost konání utkání, která byla uvedena v rozpisu Tipsport extraligy (zrušení všech zbývajících utkání soutěžního ročníku 2019-2020), možnost konání týmových tréninků – 50 %; období od 16. 3. 2020 do 19. 4. 2020 (35 dnů) – nemožnost konání týmových tréninků ani utkání, která byla uvedena v rozpisu Tipsport extraligy, možné pouze individuální trénování hráčů – 20 %; období od 20. 4. 2020 do 28. 4. 2020 (9 dnů) – možnost tréninku sportovců, pro které je sport výdělečnou činností, ve skupinách po 8 osobách, respektive od 24. 4. 2020 po 10 osobách, nemožnost konání utkání, která byla uvedena v rozpisu Tipsport extraligy – 50 %; období od 29. 4. 2020 do 30. 4. 2020 (2 dny) – možnost tréninku sportovců, pro které je sport výdělečnou činností, ve skupinách po 10 osobách po datu plánovaného skončení Tipsport extraligy v sezoně 2019-2020, kdy již hráči v klubech obvykle netrénují – 100 %.“

S ohledem na výše uvedené tak dle Smírčí komise ČSLH vznikl hráči za měsíc březen 2020 nárok v průměru ve výši 52 % základní odměny a za měsíc duben 2020 ve výši 34 % základní odměny. Jakým způsobem Smírčí komise ČSLH postupovala při stanovení jednotlivých procentuálních sazeb pro konkrétní výše specifikovaná období, však z odůvodnění předmětného rozhodnutí zřejmé není.

Smírčí komise ČSLH rovněž u uvedeném rozhodnutí nijak nevysvětlila, z jakého důvodu se odchýlila od svého právního názoru formulovaného v předcházejícím řízení o neplatnosti výpovědi hráčské smlouvy, v němž dospěla k závěru, že: „Lze totiž, dle přesvědčení Smírčí komise, v daném případě stěží objektivně konstatovat, že zrovna u toho kterého hráče klub nemůže plnit svoji povinnost platit mu ve sjednané výši a ve sjednaném čase odměny dle hráčské smlouvy, zatímco u ostatních hráčů tuto povinnost plnit může. Jak již bylo přitom konstatováno, nemožnost plnění této povinnosti by musela být objektivní, tedy nikoliv, jak klub naznačuje, závislá na vůli a úvaze klubu v tom směru, u kterého z hráčů se rozhodne existující situace využít.“

S ohledem na skutečnost, že klub vedl řízení o určení výše základní odměny za období měsíců března a dubna 2020 pouze vůči jednomu hráči, když s ostatními hráči dle svého tvrzení uzavřel dohody o úpravách výše odměn, jejich odložení a rozložení do dalšího ročníku Tipsport extraligy, je o to více zarážející, že se Smírčí komise ČSLH s těmito skutkovými okolnostmi v kontextu svého dříve formulovaného právního názoru nijak nevypořádala.

4. Závěr

Přestože Smírčí komise ČSLH rozhodovala o výše uvedených sporech v totožném časovém období, lze v jejích jednotlivých rozhodnutích nalézt určitou inkonzistenci v přístupu k řešení výše popsaných sporných otázek. Na jedné straně v řízení o neplatnosti výpovědi hráčské smlouvy Smírčí komise ČSLH správně dovodila, že využití doložky o vyšší moci ukládá klubu v případě jeho snahy o vypovězení hráčské smlouvy povinnost prokázat nejen existenci vyšší moci, ale zejména nastalou nemožnost plnění konkrétní smluvní povinnosti, která je ve vztahu k vyšší moci v příčinné souvislosti. Na straně druhé v řízení o určení výše základní odměny Smírčí komise ČSLH bez bližšího odůvodnění tento svůj dříve vyslovený právní názor nenásledovala, když se v rozporu se zněním předmětného čl. II. odst. 5 bodu ii) hráčské smlouvy nezabývala otázkou, zda na straně klubu existuje nemožnost plnění, resp. zda je případně zjištěná nemožnost plnění důsledkem existence vyšší moci, a místo toho zkoumala nemožnost plnění na straně hráče. Bez ohledu na uvedený nesoulad mezi jednotlivými rozhodnutími Smírčí komise ČSLH představují uvedená rozhodnutí pro oblast smluvních vztahů profesionálních hokejistů významný posun, neboť byly zcela jasně formulovány základní náležitosti, které musí výpověď hráčské smlouvy v případě využití doložky o vyšší moci splňovat.

 

Zdroje

Vzor hráčské smlouvy ve znění schváleném výkonným výborem ČSLH dne 6. 9. 2018. Dostupné na: https://www.ceskyhokej.cz/data/document/file/2018-06-09-hracska-smlouva-elh-a-i.-liga.pdf.  Nepublikované rozhodnutí Smírčí komise ČSLH ze dne 5. 6. 2020 ve věci návrhu Lukáše Žejdla na vyslovení neplatnosti výpovědi hráčské smlouvy. Nepublikované rozhodnutí Smírčí komise ČSLH ze dne 11. 8. 2020 ve věci návrhu klubu Mountfield HK, a.s. na určení výše základní odměny dle hráčské smlouvy.
Prohlédnout

Videopřednášky

Online přednášky, které budou k dispozici zde na našem webu.
6.3. 17:00
-
13.3. 23:59
Obrázek k události Den Tomáše Pavelky, nejmladšího starosty v České republice

Tomáš Pavelka je student Právnické fakulty Masarykovy univerzity, kromě toho je ale také nejmladším starostou v České republice - v roce 2020 se stal starostou obce Mořice, kde byl od roku 2018 zastupitelem. Pro Noc práva si připravil krátké představení svého dne a běžných povinností, kterým se musí věnovat. 

 

Jmenuji se Tomáš Pavelka, jsem starostou obce Mořice na Prostějovsku, uprostřed Hané, a studentem pátého ročníku Právnické fakulty MUNI. Naše obec svým počtem obyvatel mírně převyšuje číslo pět set, má bohatou historii, strategickou polohu a potenciál, který se snažíme aktivně rozvíjet. Stejně jako fyzické a právnické osoby i samosprávy byly postiženy následky pandemie způsobené koronavirem. Pojďme se na průběh krizového řízení a situace v obcích za poslední dva roky podívat. V závěru článku vzpomenu i mé osobní dojmy a zkušenosti souběhu vedení obce a studia práv v distančním režimu.

Úvodem poznamenám, že je třeba nazírat jinou optikou na situaci v městech a na venkově, v malých obcích, kde jsou si lidé často blíže a jsou na sebe více odkázáni v pomoci i společném soužití. Jsou témata, která jsou společná všem samosprávám a pak ta, která jsou proměnlivá v závislosti na velikosti sídla a dalších parametrech. Pandemie byla krizí, situací, která vyžadovala krizové řízení na úrovni státu i nejmenších samospráv. K tomuto aspektu jsme v Mořicích přistoupili v první vlně, kdy byla nejistota a obavy mezi lidmi největší, zřízením krizového štábu složeného z vedení obce, některých zastupitelů a zástupcem hasičského sboru. Štáb připravil sérii opatření – zajištění zásob potravin a dovoz léků pro seniory, pravidelné dezinfikování veřejných prostor, dovoz obědů, později donáška knih z knihovny, hasiči zajistili šití a roznos roušek. Rovněž byla koordinována informovanost mezi lidmi, aby došlo ke snížení obav a nejistoty. V dalších vlnách pandemie štáb nebyl zřizován, situace byla známější. Přístup státu k obcím z hlediska metodického nebyl příkladný, nelze mluvit o efektivním koordinaci, i když krizové řízení je o akceschopnosti více než jakákoliv jiná situace. Z vyšších úrovní krizového řízení se k nám dostávalo značné množství obsáhlých dokumentů, které se nás týkaly v několika odrážkách. Zde je třeba vnímat již dříve zmíněnou proměnnou velikosti obce. Mořice mají uvolněného starostu a jednu administrativní pracovnici, která většinu pandemie strávila v režimu home office, aby čerpáním OČR nedestabilizovala chod obce. V takovém složení úřadu bylo studium aktuálních předpisů pro obce náročné a situace stejně nepřehledná jako pro většinu obyvatel naší země. Lidé jsou zvyklí obracet se i se svými běžnými problémy na představitele samospráv a jejich úřady, zde byl velký prostor pro koordinaci krizového řízení v území, což bez kvalitních a jednoznačných pokynů od centrálních krizových orgánů bylo dosti složité. Metodická mlha pokračovala i v dalších vlnách pandemie, na které byl čas se připravit. Obec zajistila občanům dezinfekci, pomáhala s registracemi k očkování, zařídila přísun ochranných pomůcek a další aktuálně potřebné vybavení svým občanům.

Jestli se krizové řízení dalo označit za těžko předvídatelné, což v počátku zcela neznámé pandemie je pochopitelné, ekonomická situace byla ještě nepřehlednější. Obce, kraje a stát jsou přirozenými partnery, mají úzce spolupracovat v dobách poklidných i krizových. Poslední roky mi ukázaly, že jsou schopni vzájemně i opaku. Rozpočty obcí jsou závislé na daňových příjmech, které samosprávám náleží z rozpočtového určení daní (RUD). Uzavřením mnoha služeb a podniků došlo k poklesu ekonomické kondice a přirozeně i nižšímu výběru daní, tento pokles zaregistrovaly okamžitě i samosprávy, kterým přichází finanční prostředky z RUD dvakrát měsíčně. Na jaře 2020 docházelo ke strmým propadům, což z hlediska načasování nebylo vůbec přínosné. Jarní období, kdy startují zpravidla investiční akce, se neslo v duchu maximální opatrnosti, obce investice rušily nebo odsouvaly, i Mořice prodloužili termín pro realizaci chodníků v části obce z jara na podzim roku, v očekávání přehlednější situace na trhu. Stát nás nejvíce překvapil tzv. kompenzačním bonusem pro živnostníky, kterým se snažil financovat ztráty a ušlý zisk za dobu, kdy musely své provozovny uzavřít. Na tiskových konferencích zaznívalo, jak stát sanuje výpadky ze svého, přitom ukrajoval z vybraných daních před rozdělením v rámci RUD mezi kraje, stát a obce, naši obec s daňovými příjmy do 7 miliónů ročně to stálo téměř 10 % daňových příjmů. Po velkém nátlaku a demonstracích starostů a představitelů krajů, došlo v létě 2020 k částečným kompenzacím za tuto srážku z výnosů samospráv. Z každé krize je dobré se proinvestovat, slýcháváme v médiích, ale na investice je třeba mít finance, těch se v počátcích pandemie obcím nedostávalo, naopak. Polovina pandemie byla ve znamení zrušení superhrubé mzdy, což samo o sobě neznamenalo jen pokles příjmů státního rozpočtu, ale i rozpočtů obcí a krajů. Tehdy se podařilo situaci ustát a zajistit změnu RUD, aby obce peníze dostávaly nadále a mohly investovat. Tolik k velkým ekonomickým číslům u samospráv, zastavme se krátce u malých, ale symbolicky důležitých. Firmy a podnikatelé získávali náhrady za povinné testování svých zaměstnanců, obce stát vyřadil z příjemců náhrad, jedná se o tisíce korun pro malé obce, které jde použít jinak, proplácení je umožněno až od vlny testování v roce 2022.

Na poli kulturního a společenského života byla pandemie katem, který neuťal jen hlavu, ale i osekal na těle, co se dalo. Omezení kontaktů bylo potřebné, avšak život na malých obcích, kde se lidé velmi často setkávají neformálně i na pořádaných akcích, trpěl hlubokými trhlinami. Přesto se podařilo uspořádat mnoho aktivit distančně online, více využívat obecní rozhlas a ustavit fungující kulturní výbor se zástupci všech spolků a institucí v obci. Plánovat kulturu se zdálo jako promarnění času, ale bylo prozíravé být připraveni na dobu, až se restrikce rozvolní a přijde znovu čas setkávání a kulturních událostí. Společenský život není jen zábava a radosti života, přicházel jsem jako starosta o kontakt s občany, o chvíle, kdy se jednoduše cokoliv prodiskutuje, vedení obce získá zpětnou vazbu a je možnost se dohodnout na spolupráci. O to více si všichni kultury v obci váží a já to také silně vnímám, jak moc je o obec o lidech a jejich setkávání a až sekundárně o cestách a stavbách.

A jaké je být studentem práv a starostou? Spojování teorie a praxe je dobré, přínosné pro obojí úroveň. Právo se prolíná většinou času práce starosty na obecním úřadě. Díky teorii mohu porozumět celé soustavě právního řádu a lépe aplikovat předpisy na praktické situace. Reálné zkušenosti umožňují mít přehled a představit si, jak je teorie aplikovatelná v konkrétních situacích. Na druhou stranu přiznávám, že den má pro každého člověka stejnou délku, i pro mě, a ani u mladých není energie těla a mysli nekonečná. Sladění výkonu funkce starosty a studenta mi pomohla univerzita povolením individuálního studijního plánu. Distanční forma výuky mi umožnila být více časově flexibilní, ale při starostování mi vlastně moc nevyhovovala. Osobní setkávání mi chybělo, podporuje mě v efektivní práci a studiu. Je zkrátka jiné připravovat si prezentaci o problematice na seminář, který proběhne na fakultě a bude u něj skupina posluchačů, které vidíte a mluvíte přímo na ně, než prezentaci nahrát na video a uložit na společné úložiště informačního systému. Aktuálně se snažím studium dokončit, začínám pracovat na diplomové práci, prodloužení doby na univerzitě se ale nevyhnu.

Závěrem shrnu předchozí odstavce do jednoho slova – dobrodružství. Neustále přichází nové výzvy a problémy, které je nutno vyřešit. Díky absolvování dobrodružných situací získávají lidé zkušenosti, umí lépe vyhodnocovat rizika a mají nadhled, ale musí i něco obětovat, být cílevědomí a urputní, spolupracující s okolím. Člověk sám mnoho nedokáže. Můj kamarád a kolega zkušený starosta často používá africké přísloví: „Jestli chcete jít rychle, běžte sami. Jestli chcete dojít daleko, běžte s někým.“ Krize a nouze nám ukazuje, kdo je našim přítelem dle jiného známého přísloví. Krize pandemie nás semkla a zároveň nám ukázala, kde všude máme mezery.

Prohlédnout

Textové příspěvky

Online přednášky, které budou k dispozici zde na našem webu.
6.3. 17:00
-
13.3. 23:59
Obrázek k události David Hejč: Mimořádná opatření k onemocnění Covid-19 a soudní ochrana osob jimi dotčených, aneb klíčová je právní forma

JUDr. David Hejč, Ph.D., působí jako odborný asistent na katedře správní vědy a správního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity a rovněž jako asistent soudce Ústavního soudu.

 

Příspěvek, mající ambici býti spíše popularizačním, pracuje s některými závěry dříve publikovaného článku, ve kterém čtenář nalezne k dané problematice více informací, a to: HEJČ, David a Tomáš SVOBODA. K povaze „krizových opatření“, odpovědnosti za škodu a ochraně subjektivních práv (3. část). Právní rozhledy. Nakladatelství C.H. Beck, 2021, roč. 29, č. 11, s. 391-400.

 

Česká republika, obdobně jako většina světa, řadu měsíců byla – a v určité (nyní snad spíše již jen neustále slábnoucí) míře stále je – konfrontována s pandemií onemocnění covid-19 a jejími různorodými následky. Tato situace je výzvou pro řadu společenských oblastí. Zvláště významný se zdá být kontext právní, který úzce souvisí s reakcí státu na tuto mimořádnou situaci, která je převážně v rukou výkonné moci – zejména vlády jako vrcholného orgánu moci výkonné, ale také řady dalších orgánů, které vykonávají veřejnou správu.

Reakce výkonné moci přitom spočívá zejména v přijímání určitých právem předpokládaných opatření. Významná jsou zejména ta opatření orgánů veřejné správy, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob (adresátů veřejné správy), tedy opatření regulativní povahy. Jde např. o opatření omezující volný pohyb, maloobchod a služby, přítomnost žáků a studentů na výuce, ukládající povinnost testovat zaměstnance firem na covid-19 a mnohá další. Tato opatření jsou v dalším textu označena společně jako mimořádná opatření.

Reakci veřejné správy, spočívající v přijímání mimořádných opatření, lze označit za bezprecedentní tak, jako byla v moderních dějinách bezprecedentní a v zásadě neočekávaná situace, ve které se veřejná správa nacházela. V dané souvislosti přirozeně vyvstává značné množství nových otázek.

Tento příspěvek se zaměřuje na možnosti ochrany subjektivních práv dotčených osob, do kterých mimořádná opatření zasáhla, a to v rámci soudního přezkumu. S ohledem na to, jak výrazné jsou zásahy, které mimořádná opatření činní, resp. mohou činit, je jejich soudní kontrola významná. Jde totiž o kontrolu vykonávanou soudní mocí, která je z hlediska koncepce dělby moci jednak oddělena od moci výkonné, jejímž projevem veřejná správa je, a dále nezávislost soudů i soudců je ústavně garantována.[1]

Vzhledem k tomu, že mimořádná opatření se za dobu pandemie vydávala na základě zmocnění obsažných v různých zákonech – opatření podle krizového zákona[2], mimořádná opatření vydávaná podle zákona o ochraně veřejného zdraví[3], mimořádná opatření podle tzv. pandemického zákona[4] – mělo to za důsledek mj. i to, že taková mimořádná opatření nebyla stejná nejen z hlediska svého obsahu, ale nastávaly odlišnosti i v jejich právní formě. Právní forma je přitom určující pro to, jakým způsobem a zda vůbec lze mimořádná opatření soudně přezkoumat.

Následující text stručně přiblíží, co se právní formou rozumí, jakým způsobem ovlivňuje přístup k soudu a jaký to má dopad na mimořádná opatření, resp. soudní ochranu před nimi.

 

Co je to právní forma?

Význam forem činnosti veřejné správy spočívá v tom, že je jimi cíleně zprostředkován obsah činnosti veřejné správy (kam patří i vydávání mimořádných opatření) do jejího vnějšího projevu.[5] Formy správní činnosti lze přitom dělit dle různých hledisek do různých kategorií. Mimořádná opatření, která česká veřejná správa v reakci na pandemii vydávala, patří z hlediska jejich právní formy mezi správní akty, jež obecně zaujímají mezi ostatními formami činnosti veřejné správy významné postavení.  Ve správních aktech se totiž nejvýrazněji projevuje veřejně-mocenský charakter veřejné správy i výkonná, podzákonná a nařizovací povaha její činnosti, mají jednostranný a zavazující charakter.

Současně však správní akty představují nestejnorodou skupinu právních forem realizace veřejné správy, kterou lze dále diferencovat podle různých kritérií. Jedním ze základních je členění správních aktů na:

1) Individuální správní akty, které jsou výsledkem aplikačních procesů uskutečňovaných v konkrétních případech, kdy je dán omezený a jednoznačně určený okruh adresátů a řešené věci, resp. v konkrétním případě se jimi řeší právní poměry jmenovitě určených osob. Příkladem uvedeného je správní rozhodnutí, kterým se rozhodne, zda došlo konkrétním jednáním (rychlá jízda určitým automobilem v konkrétním čase a na konkrétním místě) ke spáchání přestupku jmenovitě určenou osobou (řidičem).

2) Normativní správní akty, které jsou v daném směru protipólem individuálních správních aktů, neboť jsou výsledkem normotvorné činnosti veřejné správy a jde tedy o pramen práva. Normativní správní akty tak svým obsahem míří na obecná věcná řešení a blíže neurčitý okruh adresátů.[6] Zůstaneme-li v oblasti provozu na pozemních komunikacích, je příkladem normativního správního aktu, tj. podzákonného právního předpisu, vyhláška ministerstva dopravy, kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, a kterou se mj. stanoví, jakou (jednotnou) vizuální podobu mají mít jednotlivé zákazové dopravní značky, umisťované na pozemních komunikacích za účelem místní úpravy provozu.[7]

3) Smíšené správní akty, které v sobě kombinují znaky předchozích dvou druhů správních aktů. Náš právní řád označuje tyto správní akty jako opatření obecné povahy a příkladem jsou územní plány obcí, nebo dopravní značení ukládající účastníkům silničního provozu povinnosti. Smíšené jsou proto, že podobně jako normativní správní akty zavazují nikoliv jmenovitě určené jednotlivce (to je naopak případ individuálních správních aktů), ale neurčitě vymezenou množinu osob (buď každého, nebo např. „jen“ všechny řidiče motorových vozidel apod.). A současně podobně jako individuální správní akty mají konkrétní předmět regulace, tzn. že je jimi regulována určitá skutková podstata, resp. správní akt reguluje konkrétní případ.[8] V případě uvedeného příkladu opatření obecné povahy dopravní značení to konkrétně znamená, že „například dopravní značka „dej přednost v jízdě“, umístěná na křižovatce, řeší konkrétní dopravní situaci v tomto místě a zároveň se vztahuje obecně na všechny účastníky silničního provozu, kteří budou touto křižovatkou projíždět“.[9]

 

Jaký vliv má právní forma na přístup k soudu?

V obecné rovině lze konstatovat, že přístup osob dotčených individuálními správními akty a opatřeními obecné povahy je v obou případech nastaven velmi obdobně, a to tak, že  lze označit za přímý, resp. jde o přímou soudní ochranu. Uvedené obecně platí především proto, že v těchto případech se může přímo dotčená osoba pro účely soudního přezkumu obrátit na správní soudy s tvrzením, že daným individuálním správním aktem nebo opatření obecné povahy byla zkrácena na svých právech.

Naopak v případě normativních správních aktů, tedy podzákonných právních předpisů, taková přímá soudní ochrana jimi dotčených osob neexistuje. Jediné osoby, které jsou oprávněny dosáhnout přímého soudního přezkumu, a to před Ústavním soudem, který jediný je k takovému přezkumu příslušný, jsou jen specifické subjekty, jako např. vláda, skupina (25) poslanců nebo (10) senátorů nebo Veřejný ochránce práv.[10] Samotné dotčené osoby mohou zrušení právního předpisu u Ústavního soudu dosáhnout „pouze“ nepřímo, až v souvislosti s ústavní stížností v konkrétní věci, ve které byl aplikován – tzn. na jeho základě byl vydán individuální správní akt. Jde však o cestu k Ústavnímu soudu nepřímou, poměrně zdlouhavou (nezbytné vyčerpat všechny prostředky ochrany proti individuálnímu správnímu aktu) a současně nejistou (musí jít o porušení některého ze základních práv garantovaných ústavním pořádkem).

Lze tedy uzavřít, že přístup k soudu osob dotčených správním aktem je z hlediska právních forem snadnější v případech individuálních správních aktů a opatření obecné povahy než v případě normativních správních aktů. Úroveň ochrany subjektivních práv dotčených osob je v tomto smyslu tedy u normativních správních aktů nižší.

 

Přístup k soudu a mimořádná opatření?

V prvních měsících pandemie, v době vyhlášeného nouzového stavu, byla vydávána mimořádná opatření podle krizového zákona. Ten ale nestanoví, jakou mají mít na jeho základě vydaná mimořádná opatření právní formu. Proto se jejich právní forma musí posoudit podle jejich obsahu (materiálně), tzn. zda jednotlivá mimořádná opatření naplňují pojmové znaky toho či kterého správního aktu z hlediska předmětu regulace a adresátů regulace (jak bylo uvedeno výše). Tímto způsobem posoudil před ním napadená mimořádná opatření, vydaná podle krizového zákona, Ústavní soud a dospěl k závěru, že tato mají zpravidla normativní povahu, resp. jde o normativní správní akty, neboť svojí regulací postihují celé území státu (tzn. abstraktní předmět regulace), a to ve vztahu k neurčitě (nikoliv jmenovitě) vymezeným osobám.

Jak bylo již výše uvedeno, z hlediska soudní ochrany osob, kterých se daná mimořádná opatření podle krizového zákona dotýkala, představuje uvedené významnou překážku, neboť osoby dotčené těmito mimořádnými opatřeními se nemohou domáhat přímo jejich zrušení u Ústavního soudu. V případech těchto mimořádných opatření nepřipadá v úvahu ani výše zmíněná nepřímá cesta dotčené osoby k Ústavnímu soudu, a to s ohledem na její časovou náročnost. Pro daná mimořádná opatření bývá totiž z hlediska jejich platnosti charakteristická poměrně krátká „životnost“, neboť jsou platná jen několik týdnů či dokonce dnů, než jsou zrušena a případně nahrazena jinými.

Uvedené nicméně představuje významný limit i v případě, kdy tato mimořádná opatření napadne u Ústavního soudu někdo, kdo tak učinit může přímo (výše uvedené specifické subjekty). Platí totiž pravidlo, že řízení o přezkumu daného mimořádného opatření musí Ústavní soud zastavit, jestliže mimořádné opatření pozbyde platnosti před skončením řízení u Ústavního soudu, k čemuž ve většině takových případů z důvodů krátké životnosti mimořádných opatření dochází.[11]

Na druhou stranu, pokud jde o mimořádná opatření vydávaná podle zákona o ochraně veřejného zdraví a zejména pak podle pandemického zákona, je situace v tomto ohledu zcela odlišná. Ačkoliv ve své podstatě se tato mimořádná opatření svým obsahem nijak zásadně neodlišují od mimořádných opatření podle krizového zákona, v otázce přístupu k soudu je zde rozdíl zásadní. Je tomu tak proto, že jak zákon o ochraně veřejného zdraví, tak i pandemický zákon mimořádná opatření podle nich vydaná výslovně označují za opatření obecné povahy. A to navzdory skutečnosti, že i tato mimořádná opatření se mohou vztahovat na celé území státu a materiálně tak mají daleko spíše normativní povahu. Z toho důvodu se tak osoby dotčené těmito mimořádnými opatřeními mohou přímo obrátit na správní soud s návrhem na jejich zrušení, jak bylo poznamenáno již výše.

 

Závěr

V případě mimořádných opatření, vydávaných veřejnou správou podle krizového zákona, nedisponují osoby, kterých se stanovená regulace dotýká, možností přímého zahájení jejich soudního přezkumu. Jde o důsledek obecné neexistence přímé soudní ochrany před možnými individuálními dopady normotvorby v České republice. Pandemický zákon tento problém řeší, neboť mimořádným opatřením na jeho základě vydávaným výslovně přiděluje formu opatření obecné povahy. Ta umožňuje přímou soudní ochranu osobám, které jsou takovým mimořádným opatřením zasaženy a jde v tomto směru o zvýšení úrovně ochrany jejich subjektivních práv. Platí tedy sdělení obsažené v názvu příspěvku, že to je právní forma mimořádných opatření, jež je klíčová pro soudní ochranu osob jimi dotčených.

 

[1] Čl. 81 a 82 Ústavy České republiky.

[2] Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon).

[3] Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů.

[4] Zákon č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů.

[5] PRŮCHA, Petr. Správní právo: obecná část. 8. dopl. a aktualiz. vyd. Brno: Doplněk, 2012, s. 264.

[6] Srov. PRŮCHA, 2012, op. cit., s. 271.

[7] Příloha č. 3 vyhlášky č. 294/2015 Sb. kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích.

[8] KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 149.

[9] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 1 Ao 1/2005.

[10] Úplný výčet těchto subjektů je obsažen v § 64 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

[11] Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 20/20, body 14 a 15.

Prohlédnout
6.3. 17:00
-
13.3. 23:59
Obrázek k události Pavel Glos: COVID-19 a jeho dopady do smluvních vztahů profesionálních hokejistů

Tématu COVID se ve svém příspěvku věnuje i Mgr. Bc. Pavel Glos. Absolvent olomoucké právnické fakulty, který se ve své praxi věnuje sportovnímu právu, se pouští do rozboru vlivu epidemie na smlouvy hráčů ledního hokeje. Jelikož se jedná o dosud neřešené téma, tak spory na sebe samozřejmě nenechaly dlouho čekat. Předmětem sporu se stala zejména otázka výkladu ustanovení hráčské smlouvy umožňující klubu vypovědět uvedenou smlouvu, případně alespoň snížit odměnu hráče, s odkazem na vyšší moc.

1. Úvod

V březnu 2020 přijal Český svaz ledního hokeje (dále jen „ČSLH“) v reakci na celosvětově šířící se pandemii COVID-19 z důvodu protiepidemických opatření rozhodnutí o předčasném ukončení sezony nejvyšší seniorské hokejové soutěže v České republice – Tipsport extraligy. V návaznosti na toto rozhodnutí ČSLH přistoupily některé hokejové kluby v zájmu snížení svých ekonomických ztrát s odkazem na doložku o vyšší moci k úsporným opatřením. Ta se ve vztahu k hráčům projevila zejména snižováním odměn z hráčských smluv a u vybraných hráčů dokonce předčasným rozvázáním jejich kontraktů. Spory na sebe samozřejmě nenechaly dlouho čekat, když se dotčení hráči rozhodli svá práva bránit postupem dle interních předpisů ČSLH v řízení před Smírčí komisí. Předmětem sporu se stala zejména otázka výkladu ustanovení hráčské smlouvy umožňující klubu vypovědět uvedenou smlouvu, případně alespoň snížit odměnu hráče, s odkazem na vyšší moc.

2. K možnosti výpovědi hráčské smlouvy s odkazem na vyšší moc

Ustanovení hráčské smlouvy, jehož se kluby při předčasném ukončování hráčských smluv z důvodu dopadů pandemie COVID-19 dovolávaly, je upraveno v čl. X. odst. 2 hráčské smlouvy, který zní: „Nemožnost Klubu dostát svým povinnostem plynoucím z této Smlouvy (i) z důvodu vyšší moci (válka, živelní pohroma apod.), (ii) z důvodu přerušení Ligy, které se Klub účastní, a/nebo (iii) z důvodu ztráty oprávnění Klubu ke sportovní činnosti, jež vykonává ke dni uzavření této Smlouvy, je pro Klub důvodem k výpovědi této Smlouvy.“

Jedním z klubů, který uvedeného ustanovení k rozvázání hráčských smluv s několika hráči využil, byl např. Mountfield Hradec Králové. Klub v této souvislosti namítal, že důvodem nemožnosti plnění je skutečnost, že v důsledku rozhodnutí o předčasném ukončení sezony ztratil významnou část příjmů. Současně poukazoval na to, že v důsledku předčasného ukončení sezony nastala objektivní nemožnost plnění i na straně všech hráčů, když těm bylo z uvedeného důvodu znemožněno plnit svou základní smluvní povinnost, a to hrát lední hokej.

Hráči v rámci své obrany upozorňovali, že z citovaného ustanovení hráčské smlouvy vyplývá, že pro naplnění uvedeného výpovědního důvodu je v prvé řadě nezbytné, aby na straně klubu došlo k nemožnosti dostát svým povinnostem vyplývajícím z hráčské smlouvy. Otázku nemožnosti plnění je nutno v takovém případě posuzovat z objektivního hlediska, přičemž dle § 2006 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“) plnění není nemožné, lze-li dluh splnit za ztížených podmínek, s většími náklady, s pomocí jiné osoby nebo až po určené době. Dle § 2006 odst. 2 OZ pak nemožnost plnění prokazuje dlužník, tedy v tomto případě klub. Pokud by uvedený stav, tedy nemožnost plnění, na straně klubu skutečně nastal a ze strany klubu byl i prokázán, pak je dále nutné se zabývat, zda se tak stalo z příčin taxativně vyjmenovaných v čl. X. odst. 2 hráčské smlouvy.

Smírčí komise ČSLH se ve svém rozhodnutí ztotožnila s argumentací hráčů, když dospěla k závěru, že: „K tomu, aby bylo možné důvod výpovědi hráčské smlouvy zakotvený v jejím čl. X. odst. 2 považovat za naplněný, by totiž bylo zapotřebí, aby v daném případě jednak nastala některá (to je alespoň jedna) z událostí uvedených pod body (i) až (iii) čl. X. odst. 2 hráčské smlouvy, tedy konkrétně vyšší moc (válka, živelní pohroma apod.), přerušení ligy, které se klub účastní, nebo ztráta oprávnění klubu ke sportovní činnosti, jež vykonával ke dni uzavření hráčské smlouvy, a jednak aby, jakožto bezprostřední následek takovéto události, tedy v příčinné souvislosti s ní, vznikla na straně klubu nemožnost dostát konkrétní povinnosti klubu plynoucí z hráčské smlouvy.“

Smírčí komise ČSLH k uvedenému doplnila, že klub takovou skutečnost (nemožnost plnění) musí nejen tvrdit, ale také prokázat. V této souvislosti uzavřela, že ze strany klubu nebyla nemožnost plnění konkrétní smluvní povinnosti plynoucí klubu z hráčské smlouvy (v tomto případě povinnost platit hráči ve sjednané výši a čase odměny dle hráčské smlouvy) nejen jednoznačně tvrzena, ale ani doložena. Smírčí komise ČSLH rovněž poukázala na skutečnost, že klub v době předčasného ukončení smluv s vybranými hráči uzavíral nové hráčské smlouvy s jinými hráči a tím na sebe přebíral další finanční závazky, což ostatně potvrzuje závěr, že na jeho straně existence nemožnosti plnění smluvních povinností z hráčské smlouvy nebyla dána.

V neposlední řadě Smírčí komise ČSLH odmítla postup klubu, který vypověděl hráčské smlouvy s odkazem na doložku o vyšší moci pouze u několika vybraných hráčů, když uvedla: „Lze totiž, dle přesvědčení Smírčí komise, v daném případě stěží objektivně konstatovat, že zrovna u toho kterého hráče klub nemůže plnit svoji povinnost platit mu ve sjednané výši a ve sjednaném čase odměny dle hráčské smlouvy, zatímco u ostatních hráčů tuto povinnost plnit může. Jak již bylo přitom konstatováno, nemožnost plnění této povinnosti by musela být objektivní, tedy nikoliv, jak klub naznačuje, závislá na vůli a úvaze klubu v tom směru, u kterého z hráčů se rozhodne existující situace využít.“

Pokud jde o formální náležitosti výpovědi, Smírčí komise ČSLH uvedla, že výpověď hráčské smlouvy musí být písemná, přičemž důvod výpovědi musí být po skutkové stránce dostatečným způsobem specifikován, aby jej nebylo možné následně měnit či upravovat a aby možné v rámci případného následného přezkumu posoudit její oprávněnost a důvodnost. Smírčí komise ČSLH v tomto kontextu upozornila, že pouhý odkaz na ustanovení hráčské smlouvy, případně jeho doslovná citace, nezbytné náležitosti výpovědi nenaplňuje.

3. K možnosti snížení odměny z hráčské smlouvy s odkazem na vyšší moc

Naproti tomu zcela odlišně posuzovala Smírčí komise ČSLH navazující spor mezi týmiž subjekty týkající se otázky možného snížení odměn z hráčské smlouvy. Klub se v rámci svého návrhu odvolával na ustanovení čl. II. odst. 5 bod ii) hráčské smlouvy, dle kterého je klub oprávněn snížit hráči v odpovídajícím rozsahu odměnu z hráčské smlouvy v případě, kdy svým smluvním povinnostem nebude schopen z důvodu vyšší moci (zejména válka, živelní pohroma, přerušení ligy, které se klub účastní, atd.) dostát.

Přestože skutkové okolnosti sporu a argumentace obou stran byly obdobné jako v předcházejícím (výše popsaném) řízení o neplatnosti výpovědi hráčské smlouvy, Smírčí komise ČSLH dospěla v rámci svého právního posouzení ke zcela odlišnému závěru. Smírčí komise ČSLH se vůbec nezabývala otázkou, zda na straně klubu existuje nemožnost plnění ve smyslu předmětného ustanovení čl. II. odst. 5 bod ii) hráčské smlouvy a zda je případně zjištěná nemožnost plnění důsledkem existence vyšší moci. Namísto toho uvedla, že hráči nemohl v rozhodném období, tedy za období měsíců března a dubna 2020 vzniknout nárok na základní odměnu v celé její hráčskou smlouvou sjednané výši, neboť opatření přijatá státními orgány České republiky v souvislosti s pandemií COVID-19 omezovala či dokonce zcela vylučovala jak na straně klubu, tak na straně hráče možnost plnit sjednané povinnosti dle hráčské smlouvy.

Dle Smírčí komise ČSLH je proto při stanovení odpovídající části sjednané základní odměny, na kterou v období měsíců března a dubna 2020 vznikl hráči nárok, nutné vycházet z toho, v jakém rozsahu byl vzhledem k dopadům mimořádných opatření přijatých státními orgány České republiky v souvislosti s pandemií COVID-19 a z nich vyplývajících omezení hráč schopen své povinnosti z hráčské smlouvy objektivně plnit, a tedy v jakém rozsahu se naopak plnění povinností hráče z hráčské smlouvy v rozhodném období (oproti obvyklému rozsahu) stalo v důsledku existujících omezení nemožným. Vzhledem k tomu, že se dle Smírčí komise ČSLH na straně hráče jedná o objektivní nemožnost plnění povinností z hráčské smlouvy vzniklou v důsledku opatření přijatých příslušnými orgány České republiky, musí se tento stav nutně odrazit též ve výši odměny, na kterou za takové období vznikl hráči nárok.

Smírčí komise ČSLH v tomto ohledu na základě vlastního uvážení dospěla k závěru, že hráči vznikl nárok na odměnu z hráčské smlouvy v rozhodném období měsíců března a dubna 2020 dle níže uvedených procentuálních sazeb:

„období od 1. 3. 2020 do 11. 3. 2020 (11 dnů) – běžný průběh Tipsport extraligy, možnost hraní utkání i konání týmových tréninků – 100 %; období od 12. 3. 2020 do 15. 3. 2020 (4 dny) – nemožnost konání utkání, která byla uvedena v rozpisu Tipsport extraligy (zrušení všech zbývajících utkání soutěžního ročníku 2019-2020), možnost konání týmových tréninků – 50 %; období od 16. 3. 2020 do 19. 4. 2020 (35 dnů) – nemožnost konání týmových tréninků ani utkání, která byla uvedena v rozpisu Tipsport extraligy, možné pouze individuální trénování hráčů – 20 %; období od 20. 4. 2020 do 28. 4. 2020 (9 dnů) – možnost tréninku sportovců, pro které je sport výdělečnou činností, ve skupinách po 8 osobách, respektive od 24. 4. 2020 po 10 osobách, nemožnost konání utkání, která byla uvedena v rozpisu Tipsport extraligy – 50 %; období od 29. 4. 2020 do 30. 4. 2020 (2 dny) – možnost tréninku sportovců, pro které je sport výdělečnou činností, ve skupinách po 10 osobách po datu plánovaného skončení Tipsport extraligy v sezoně 2019-2020, kdy již hráči v klubech obvykle netrénují – 100 %.“

S ohledem na výše uvedené tak dle Smírčí komise ČSLH vznikl hráči za měsíc březen 2020 nárok v průměru ve výši 52 % základní odměny a za měsíc duben 2020 ve výši 34 % základní odměny. Jakým způsobem Smírčí komise ČSLH postupovala při stanovení jednotlivých procentuálních sazeb pro konkrétní výše specifikovaná období, však z odůvodnění předmětného rozhodnutí zřejmé není.

Smírčí komise ČSLH rovněž u uvedeném rozhodnutí nijak nevysvětlila, z jakého důvodu se odchýlila od svého právního názoru formulovaného v předcházejícím řízení o neplatnosti výpovědi hráčské smlouvy, v němž dospěla k závěru, že: „Lze totiž, dle přesvědčení Smírčí komise, v daném případě stěží objektivně konstatovat, že zrovna u toho kterého hráče klub nemůže plnit svoji povinnost platit mu ve sjednané výši a ve sjednaném čase odměny dle hráčské smlouvy, zatímco u ostatních hráčů tuto povinnost plnit může. Jak již bylo přitom konstatováno, nemožnost plnění této povinnosti by musela být objektivní, tedy nikoliv, jak klub naznačuje, závislá na vůli a úvaze klubu v tom směru, u kterého z hráčů se rozhodne existující situace využít.“

S ohledem na skutečnost, že klub vedl řízení o určení výše základní odměny za období měsíců března a dubna 2020 pouze vůči jednomu hráči, když s ostatními hráči dle svého tvrzení uzavřel dohody o úpravách výše odměn, jejich odložení a rozložení do dalšího ročníku Tipsport extraligy, je o to více zarážející, že se Smírčí komise ČSLH s těmito skutkovými okolnostmi v kontextu svého dříve formulovaného právního názoru nijak nevypořádala.

4. Závěr

Přestože Smírčí komise ČSLH rozhodovala o výše uvedených sporech v totožném časovém období, lze v jejích jednotlivých rozhodnutích nalézt určitou inkonzistenci v přístupu k řešení výše popsaných sporných otázek. Na jedné straně v řízení o neplatnosti výpovědi hráčské smlouvy Smírčí komise ČSLH správně dovodila, že využití doložky o vyšší moci ukládá klubu v případě jeho snahy o vypovězení hráčské smlouvy povinnost prokázat nejen existenci vyšší moci, ale zejména nastalou nemožnost plnění konkrétní smluvní povinnosti, která je ve vztahu k vyšší moci v příčinné souvislosti. Na straně druhé v řízení o určení výše základní odměny Smírčí komise ČSLH bez bližšího odůvodnění tento svůj dříve vyslovený právní názor nenásledovala, když se v rozporu se zněním předmětného čl. II. odst. 5 bodu ii) hráčské smlouvy nezabývala otázkou, zda na straně klubu existuje nemožnost plnění, resp. zda je případně zjištěná nemožnost plnění důsledkem existence vyšší moci, a místo toho zkoumala nemožnost plnění na straně hráče. Bez ohledu na uvedený nesoulad mezi jednotlivými rozhodnutími Smírčí komise ČSLH představují uvedená rozhodnutí pro oblast smluvních vztahů profesionálních hokejistů významný posun, neboť byly zcela jasně formulovány základní náležitosti, které musí výpověď hráčské smlouvy v případě využití doložky o vyšší moci splňovat.

 

Zdroje

Vzor hráčské smlouvy ve znění schváleném výkonným výborem ČSLH dne 6. 9. 2018. Dostupné na: https://www.ceskyhokej.cz/data/document/file/2018-06-09-hracska-smlouva-elh-a-i.-liga.pdf.  Nepublikované rozhodnutí Smírčí komise ČSLH ze dne 5. 6. 2020 ve věci návrhu Lukáše Žejdla na vyslovení neplatnosti výpovědi hráčské smlouvy. Nepublikované rozhodnutí Smírčí komise ČSLH ze dne 11. 8. 2020 ve věci návrhu klubu Mountfield HK, a.s. na určení výše základní odměny dle hráčské smlouvy.
Prohlédnout